Oslavili jsme 120 let od založení školy

Od minulého školního roku jsme před sebou měli otázku Jak oslavit 120. výročí založení naší školy? Osobně jsem dnes velmi rád, mohu-li prohlásit, že jsme tak významné výročí oslavili důstojně. Zdárný průběh oslav jde na vrub našim učitelům a dalším zaměstnancům, kteří se na přípravě a organizaci sobotního programu 3. října podíleli. Vážené kolegyně, vážení kolegové, děkuji Vám.

120 je pěkná řádka let, za kterou stačily školou projít tisíce žáků a stovky učitelů. Mohu-li však mluvit ústy naší školy – ona se stará rozhodně necítí. Je mladá, dynamická, je to prostě škola v pohybu. Ve znamení pohybu se nesl celý osmihodinový program.

Již od ranních hodin panoval ve škole čilý ruch; k vidění byly výtvarné práce našich žáků a fotografie, které se nacházely hned na několika místech ve škole. Zájemce jsme prováděli školním arboretem, děti malovaly na beton, jedna skupina využila možnosti a tvořila v keramické dílně. Pro nejmenší se hrála pohádka. To vlastně nebyla pro základní školu ta nejobvyklejší činnost. Asi bychom měli ukazovat hodinu matematiky, laboratorní práce z přírodopisu, čtenářské dílny, chvíle nervozity při zkoušení, honičku na chodbách během přestávek, tlačenici ve školní jídelně nebo třeba rozhovory v cizích jazycích, které vyučujeme. Ale ke škole patří neodmyslitelně i její druhá tvář – zábava. A také sport a nejrůznější tvůrčí činnosti. Teprve až tohle spojení vytváří ze školy to, o čem hovořil již Komenský.

Škola, a ta zprostředkovává vzdělání, je dílna lidskosti, neboť vzdělání činí ze „živých tvorů“ lidi v pravém slova smyslu. Každý z nás, kdo jsme se narodili, se máme stát člověkem, a proto se musíme vzdělávat. Myšlenka, která žije trvale, jejíž přesah do současnosti je jednoznačný a jež jako kdyby mluvila přes několik století i na nás.

I když škola žije především současností, má své kořeny v historii. Je to historie delší než stoletá. Má sídlo ve městě, které vzdělání vždy přálo a přeje dodnes. Přestože ve známém filmu Nezbedný bakalář, v němž hraje titulní roli Zdeněk Štěpánek, bývalý žák chlapecké školy, vystupují konšelé Rakovníka vesměs jako lakomci a omezenci nepřející vzdělání, v 19. století jakoby lidé z radnice chtěli tento nepříznivý dojem napravit. Během necelých sedmdesáti let totiž město dokázalo postavit tři nové školní budovy místo jedné staré, která chátrala a nakonec musela být zbořena. Už v roce 1833 se začalo vyučovat v nynějším gymnáziu, tehdy takzvané Reálné škole, které patří navěky přídomek první česká reálka.

Víc než padesát let poté, v roce 1886, postavila rakovnická radnice takzvanou dívčí školu a pět let před koncem století školu pro chlapce. To odpovídalo tehdejší organizaci školství a výchovným koncepcím, podle nichž nebylo možné, aby byli žáci obou pohlaví vyučováni společně. Dvě nové školní budovy však potřebovalo město především proto, že se školáci do prostor, které byly tehdy k dispozici, nevešli.

Radní přemýšleli, jak nové budovy pořídit co nejlevněji. Purkmistr Heinz dokonce navrhl, aby kvůli nové škole byla obětována Pražská brána, z jejíchž kvádrů by nová budova mohla být postavena. Nakonec byla zbořena stará škola a materiál, který z ní zbyl, prodalo město v dražbě. Nedaleko místa, kde stála, za rok vyrostla škola pro dívky.

Na budově obecné a měšťanské chlapecké školy se začalo pracovat v roce 1894. Kvůli stavbě město koupilo takzvaný dům U správců pod Vysokou branou, starou hrnčířskou dílnu a dva staré domky. Tyto nemovitosti, které městskou pokladnu stály přes šestnáct tisíc zlatých, byly zbořeny a na jejich místě se posléze začalo znovu stavět.

Vyučovat se v nové budově začalo od září 1895. Přestože město na chlapeckou školu dlouho čekalo, muselo se její otevření obejít bez fanfár. Bylo totiž nemyslitelné, aby při slavnosti chybělo vysvěcení nové školy, ale kostel se právě v roce 1895 opravoval. A tak teprve 25. října 1896 byla v Rakovníku dvojí velká slavnost, kdy kanovník doktor Krásl chlapeckou školu vysvětil. Ve stejný den byl znovu otevřen a vysvěcen také chrám svatého Bartoloměje.

Za krátkou dobu si naše škola získala dobré jméno. Zasloužili se o něj obětaví učitelé, kteří na škole vždy pracovali. Pracují v ní dodnes; kontinuita pedagogické práce tak zůstává na škole zachována i přes některá nelehká období.

Jak již bylo řečeno, školu dělá nejen budova, ale hlavně její žáci, učitelé a ředitelé. Z těch bych chtěl jmenovat prvního ředitele Karla Topinku, pro kterého určitě nebylo jednoduché školu v začátcích takzvaně rozjíždět. Jednoduchou roli jistě neměli ani ředitelé v období po druhé světové válce Jan Ryska a František Dolejš, stejně jako v napjatém období na přelomu šedesátých a sedmdesátých let Miroslav Mach a Věra Buchalcevová. Jsem si vědom toho, že jsem ani zdaleka nevyjmenoval všechny, kdo se o rozvoj naší školy zasloužili. Prosím upřímně o prominutí.

Každý obyvatel Rakovníka spojuje naši školu s přídomkem chlapecká. Ovšem oddělená výuka chlapců a dívek skončila již v roce 1948. Polovina žáků někdejší chlapecké školy tehdy přešla do tříd bývalé dívčí školy, odkud část žákyň putovala opačně. Název chlapecká sice škole zůstal prakticky dodnes, ale už jen jako připomínka jejích začátků nebo jako orientační pomůcka.

Zásadní změny ve školství, které nastaly po válce, dovršil v roce 1953 nový školský zákon, podle něhož vznikla jednotná osmiletá škola. V ní se spojila takzvaná národní škola (dříve obecná) a střední škola. V padesátých letech se významně vylepšila také školní budova, která prošla generální opravou. Škola tak své dnešní podobě vděčí právě tomuto období, ze kterého pochází omítky, střecha, okapy, ale také třeba zámečnická a truhlářská dílna, která byla na školním dvoře slavnostně otevřena 1. prosince 1959.

Přestože se škola vylepšovala a její zařízení bylo čím dál komfortnější, přestávaly její prostory stačit přibývajícím žákům, a tak od školního roku 1961-62 muselo být zavedeno střídavé vyučování, které vydrželo přes dvacet let.

Od listopadu 1989 postupně dostává škola jinou podobu. Jinými pravidly se začalo řídit financování související s tím, že škola přešla do režimu právní subjektivity. Škola však především musela změnit styl své práce a připravovat svoje žáky takovým způsobem, aby se dokázali v životě prosadit. Měnily se vyučovací programy, vznikaly nové předměty. V roce 1996 byla znovu zavedena devítiletá školní docházka.

Z hlediska zázemí stále přetrvávaly nedostatky v podobě absence šaten. Situace se zlepšila na konci minulého tisíciletí; od února 1998 vcházejí žáci do budovy školy přes nové šatní prostory. Byl vyřešen dlouhodobý problém s odkládáním obuvi a oblečení a zároveň se otevřel nový pohled na historickou budovu propojenou s moderní přístavbou. Velice dobré podmínky máme od roku 2003 pro výuku tělesné výchovy a rozvoj sportu. Jedna tělocvična je součástí hlavní budovy, ve zmíněném roce byla dostavěna velká moderní tělocvična, která je koridorem spojena s hlavní budovou. Jde o největší školní tělocvičnou v regionu. Součástí areálu je také školní dvůr a malý pozemek, kde vzniklo v minulém roce školní arboretum. V roce 2012 jsme zrekonstruovali část objektu dílen, kde slouží specializovaná keramická dílna, ještě v tom samém roce vybavená elektrickou vypalovací pecí, elektrickým hrnčířským kruhem a dalšími pomůckami. Sen řady češtinářů se začal naplňovat v momentě, kdy jsme rozjížděli školní knihovnu. V roce 2015 jsme nevzhledné šatní klece vybourali a po nezbytných stavebních úpravách nainstalovali nové šatní skříňky. Stovky tisíc korun jsme investovali do vybavení školy moderními technologiemi.

Mohl bych pokračovat, jak je tomu v dnešní době zvykem, ve vyjmenovávání dalších změn, kterými škola prošla. Ke slovu by přišly ohromující finanční částky vynakládané na rozvoj školy, tělocvičny, učeben. V moderním duchu bych vás seznamoval o evropských projektech, které naše škola v několikamilionových nákladech v uplynulých letech realizovala. Ale to vše jsou jen věci, nové prostředky. Co je cenné však musíme hledat jinde. Kde? Třeba tam, kde hledal Ondra Kubík z deváté třídy: „Škola. Stará okna, poničená omítka a nahoře hodiny. Proč je vůbec poničená? To se o ni nestaráme, nebo to někdo dělá schválně? Spíš se o ni nestaráme, protože zevnějšek není tolik důležitý jako vnitřek. Modernizované učebny, interaktivní tabule a jiné nové vybavení. Ale to stejně není tak důležité jako lidé uvnitř - žáci, kteří se do školy těší i netěší, učitelé, pro které je vzdělávání práce i zábava.“

Občas se my, učitelé, ohlédneme dozadu, ale přitom neustále jdeme kupředu. A tenhle pohyb, tato dynamika naši školu provázela a provází, neboť se kolem ní vždy pohybovalo a naštěstí bude pohybovat dost obětavých lidí, kterým se sluší poděkovat.

Děkuji tak všem svým kolegům za pedagogického ducha. Za obětavost, trpělivost, za trvalou snahu probouzet u mladé generace touhu po vědění. Ještě jednou jim děkuji za organizaci dnešních oslav.

Děkuji všem ostatním zaměstnancům, kteří to mnohdy ve své práci nemají jednoduché. Škole neříkáme, že je stará, nýbrž v nejlepších letech. Ale všichni přitom víme, že její údržba přeci jen zabere více času.

Děkuji všem bývalým učitelům. Zvláště pak děkuji bývalým ředitelům, protože jejich role nebyla vždy lehká. Ředitel totiž může zpravidla za všechno; zda teče voda a netečou střechy (nebo naopak), zda je ve škole teplo nebo ho zase není příliš.

Děkuji zřizovateli. Za to, že v nelehkých finančních časech (ruku na srdce – kdy byly lehké) školu podporoval a podporuje. Protože postavit a založit školu se z dnešního pohledu jeví jako takřka nemožné. Udržovat ji v chodu je velice obtížné. Ale rozhodnout o jejím zrušení bývá záležitostí jednoho podpisu.

Děkuji všem žákům – bývalým i současným. Potěšilo nás, že jste si vybrali naši školu. V minulosti ji navštěvovali slavní herci, malíři, sportovci, vědečtí pracovníci. I z vás jednou budou.

Osobně do budoucna přeji škole

• hodně spokojených učitelů a žáků,
• aby s přibývajícími léty nabývala na atraktivitě (a nikoliv naopak),
• aby rodiče, děti a učitelé táhli za jeden provaz,
• další úspěšný rozvoj a spolupráci s Městem Rakovník,
• přinejmenším dalších sto let bez stoleté vody (moji kolegové z přízemí ví, co mám na mysli).

Karel Folber, ředitel školy