KAPITOLY Z HISTORIE ŠKOLY

dle Sborníku, který nákladem Městského úřadu v Rakovníku v počtu 300 výtisků vydala škola v roce 1995 u příležitosti 100. výročí svého trvání. (obálka sborníku - kompletní sborník ke stažení - pozor na velikost = 6 MB)
skola_historie_web.jpgPřestože ve známém filmu Nezbedný bakalář, v němž hraje titulní roli Zdeněk Štěpánek (více o herci na stránkách ČSFD) bývalý žák chlapecké školy, vystupují konšelé Rakovníka vesměs jako lakomci a omezenci nepřející vzdělání, v 19. století jakoby lidé z radnice chtěli tento nepříznivý dojem napravit. Během necelých sedmdesáti let totiž město dokázalo postavit tři nové školní budovy místo jedné staré, která chátrala a nakonec musela být zbořena. Už v roce 1833 se začalo vyučovat v nynějším gymnáziu, tehdy takzvané Reálné škole, které patří navěky přídomek první česká reálka.
Víc než padesát let poté, v roce 1886, postavila rakovnická radnice takzvanou dívčí školu a pět let před koncem století školu pro chlapce. To odpovídalo tehdejší organizaci školství a výchovným koncepcím, podle nichž nebylo možné, aby byli žáci obou pohlaví vyučováni společně. Dvě nové školní budovy však potřebovalo město především proto, že se školáci do prostor, které byly tehdy k dispozici, nevešli. Třídy ve staré škole, která stávala napříč náměstím před kostelem, pro přibývající děti nestačily a letitá budova už ke všemu byla v tak špatném stavu, že ji znalci prohlásili za neobyvatelnou.
Radní přemýšleli, jak nové budovy pořídit co nejlevněji. Purkmistr Heinz dokonce navrhl, aby kvůli nové škole byla obětována Pražská brána, z jejíchž kvádrů by nová budova mohla být postavena. Nakonec byla zbořena stará škola a materiál, který z ní zbyl, prodalo město v dražbě. Nedaleko místa, kde stála, za rok vyrostla škola pro dívky.
Na budově obecné a měšťanské chlapecké školy se začalo pracovat v roce 1894. Kvůli stavbě město koupilo takzvaný dům U správců pod Vysokou branou, starou hrnčířskou dílnu a dva staré domky. Tyto nemovitosti, které městskou pokladnu stály přes šestnáct tisíc zlatých, byly zbořeny a na jejich místě se posléze začalo znovu stavět.
Plány nové budovy chlapecké školy, na niž si radnice vzala u Zemské banky půjčku 125 tisíc zlatých, vypracoval stavitel František Donda. Tomu odpoledne na svatého Antonína roku 1894 nad základním kamenem stavby popřáli tehdejší starosta Rakovníka Josef Čermák a ředitel chlapecké školy K. V. Topinka, aby školu šťastně dokončil.
Vyučovat se v nové budově začalo od září 1895. Přestože město na chlapeckou školu dlouho čekalo, muselo se její otevření obejít bez fanfár. Bylo totiž nemyslitelné, aby při slavnosti chybělo vysvěcení nové školy, ale kostel se právě v roce 1895 opravoval. A tak teprve 25. října 1896 byla v Rakovníku dvojí velká slavnost, kdy kanovník doktor Krásl chlapeckou školu vysvětil. Ve stejný den byl znovu otevřen a vysvěcen také chrám svatého Bartoloměje.
V prvním roce chodilo do školy 448 z 559 chlapců školou povinných, kteří tehdy v Rakovníku žili. Školní režim před sto lety se velmi neodlišoval od dnešních zvyklostí, i když podmínky i způsob, jak bylo školství organizováno, byly samozřejmě jiné.
V chlapecké škole sídlilo tehdy sedm tříd takzvané obecné školy a dvě třídy měšťanské školy. V jedné třídě se vyučovalo několikrát víc žáků, než je obvyklé nyní. Například do čtvrté třídy chodilo sedmašedesát dětí a do druhé třídy dokonce dvaasedmdesát.
Kromě tříd pro školáky měla v nové budově místo také takzvaná opatrovna, jakási obdoba dnešní mateřské školy, byl zde i byt pro školníka a ředitele školy. Dokonce tu působilo také první rakovnické muzeum, tehdy vlastně jen takzvaná slavnostní síň. V ní byly umístěny exponáty, jimiž se město prezentovalo na národopisné výstavě v Praze v roce 1885.
Jinak ale byla budova velmi skromně vybavena. Pro vodu se muselo chodit do studny na dvoře, protože přípojka městského vodovodu se začala stavět až těsně před koncem druhé světové války. Žáci se nepřezouvali, takže na podlaze se povalovaly kusy bahna, které se měnily ve všudypřítomný a nepříjemný prach.
Od počátku dvacátého století se Rakovník začal rychle rozrůstat. S rozvojem průmyslu, který kromě nových možností přinesl také 1. světovou válku, padaly léta udržované konvence a v chlapecké škole začaly vyučovat první učitelky. Těžko dnes posoudit, zda se pro ně otevřely dveře chlapeckého ústavu díky nastupující osvícenosti nebo prostě proto, že pro muže bylo ve válce místo spíš na bojišti než za katedrou, ale v prvním válečném školním roce 1914-1915 nastoupily dvě učitelky Anna Nelibová a Jindřiška Kubátová.
Rozvoj výroby a výstavba města přinesly nové pracovní příležitosti. V souvislosti s tím se zvýšil počet obyvatel. Na přelomu století žilo ve městě něco přes šest a půl tisíce lidí, ve třicátých letech už téměř dvanáct tisíc. Nové školy, které vyrostly koncem 19. století, přestávaly na příval žáků stačit, a tak radnice opět stála před problémem, kde postavit další školní budovy.
Do rakovnických škol nechodily zdaleka jen místní děti, ale také přespolní školáci z přilehlých vsí - Pustovět, Nového Domu, Sence, Lubné, Hostokryj, Senomat a Olešné. Ve školním roce 1923-1924 bylo ve třídách chlapecké školy dokonce přespolních žáků víc než rakovnických. Do základní školy chodily děti ze všech sociálních vrstev a životní podmínky některých z nich se velmi odlišovaly. "Žáci jsou skoro vesměs děti dělníků zaměstnaných v továrnách zdejších, zaměstnanců železničních a státních a malá jen část drobných živnostníků," napsal školní kronikář v roce 1925. V zápisech školy se proto často objevují zprávy, jak tehdejší instituce a dobročinné spolky věnovaly nejchudším žákům šaty, školní pomůcky, jak pro ně vyvařovaly polévky a jak je dokonce podporovaly i finančně, aby mohli základní školu dokončit.
S počátkem druhé světové války se ve školství mnohé změnilo. Do měšťanské školy, která měla od roku 1921 vlastní správu, už nepostupovali žáci automaticky, ale ve čtvrté třídě museli složit zkoušky, aby mohli výš. Především se však učitelé museli jak při vyučování, tak mimo něj čím dál více podřizovat tlaku státních úřadů. Učit měli jen lidé, kteří složili zkoušku z němčiny. Tato řeč se v některých třídách vyučovala až sedm hodin týdně. Naopak z osnov vypadla česká literatura a dějepis. Školy také měly nařízeno, že žáci musí sbírat druhotné suroviny, přičemž přesně byly stanoveny ulice, kde sbírat, a množství, jaké pro Říši odevzdat.
Pravidelným jevem válečných školních let byly dlouhé zimní prázdniny, které pro nedostatek uhlí trvávaly až do března. Během nich chodili žáci do školy jen jednou týdně, aby dostali úkoly, které měli doma splnit. Ke konci války se koloritem vyučování stala rozhlasová varování před nálety spojenců. Často už po osmé ráno rozhlas předpověděl, jak dlouho bude nebezpečí z nebe trvat, a podle toho se vyučování buď docela zrušilo, nebo bylo pouze přerušeno a žáci i učitelé se ukryli ve sklepě.
Okupace však zasáhla školu i mnoha tragédiemi. Ředitel František Janoušek byl jako člen župního předsednictva Sokola nejprve v roce 1941 předčasně penzionován, pak zatčen a odvezen do koncentračního tábora v Osvětimi, kde zemřel. Za činnost v odboji byli popraveni i bývalý odborný učitel školy Josef Klouček a ředitel živnostenské školy pokračovací Antonín Kvarda, který v chlapecké škole učil.
Během heydrichiády přišel o život také bývalý žák Zdeněk Černý, zastřelený za schvalování atentátu na zastupujícího říšského protektora. Na západní frontě padli absolventi školy Zdeněk Donda a Pavel Fuchs, kteří bojovali jako letci v Anglii.
Velké změny nastaly ve škole po válce. Kromě několika zásadních změn v organizaci vyučování se začalo výrazně zlepšovat vybavení a komfort ve školní budově. Už v prvních poválečných měsících byla škola připojena na městský vodovod. "Na popud učitelského sboru a za pomoci rodičů, členů to rodičovského sdružení a Junáků byl vykopán z Vladislavovy ulice přes zahradu a školní dvůr pětašedesát metrů dlouhý a dva metry hluboký příkop za účelem připojení na rakovnický vodovod," uvádí se v Kronice obecné školy. "Zřízením vodovodu odpadla značná námaha s pumpováním vody z hluboké školní studny. Prozatím zřízeno v každém poschodí po jednom hydrantu a jedné výlevce."
Vodovod mimoto umožnil, aby byly zřízeny v budově splachovací záchody. Mohlo se začít i s budováním školní kuchyně, v níž se od školního roku 1949-1950 vařily přesnídávky. Teprve o několik let později byla otevřena jídelna. Zároveň s budovou se však výrazněji měnilo vyučování. Od školního roku 1946-47 se zkrátily vyučovací hodiny z padesáti na pětačtyřicet minut. Rok nato vznikla z bývalé měšťanské školy takzvaná škola střední, která byla povinná. Tím nastal velký přesun žáků, protože zároveň byly zrušeny nižší třídy reálného gymnázia a studenti z nich přešli do nově vzniklé střední školy.
Pro chlapeckou školu ovšem největší přelom nastal v roce 1948, kdy se přestali vyučovat chlapci a dívky odděleně. Polovina žáků někdejší chlapecké školy přešla do tříd bývalé dívčí školy, odkud část žákyň putovala opačně. Název chlapecká sice škole zůstal prakticky dodnes, ale už jen jako připomínka jejích začátků nebo jako orientační pomůcka.
Zásadní změny ve školství, které nastaly po válce, dovršil v roce 1953 nový školský zákon, podle něhož vznikla jednotná osmiletá škola. V ní se spojila takzvaná národní škola (dříve obecná) a střední škola. V padesátých letech se významně vylepšila školní budova. V letech 1955-1956 prošla generální opravou, při níž byla především nově pokryta
střecha, část stavby byla omítnuta a vyměněny byly také okapy.
V této době se do vyučování zavádí nový předmět nazvaný polytechnická výchova, kvůli němuž se na školním dvoře stavěla zámečnická a truhlářská dílna. Nová 'budova byla slavnostně otevřena 1. prosince 1959.
Přestože se škola vylepšovala a její zařízení bylo čím dál komfortnější, přestávaly její prostory stačit přibývajícím žákům, a tak od školního roku 1961-62 muselo být zavedeno střídavé vyučování, které vydrželo přes dvacet let.
V sedmdesátých letech patřila škola k těm, které experimentálně ověřovaly nové metody a formy práce před zavedením nové koncepce ve školství. Podle nové koncepce se začalo vyučovat v 1. třídách v roce 1976-1977.
V roce 1974 byla otevřena speciální třída pro děti s vývojovými poruchami čtení a psaní.

Naše současnost