Ahoooj Berounko!

Ahoooj Berounko!

Napsat článek o vodáckém kurzu se zdá být jednoduchým úkolem. Při psaní jsem myslela na Aničku z 8. A, která je vynikající vypravěčka a o jednom dnu ve škole dokázala napsat čtyři stránky. Kolik by jich asi napsala o vodáckém kurzu?

Když jsem si ale před psaním článku začala v hlavě skládat všechny zážitky čtyř dnů strávených na Berounce, zjistila jsem, že na tom můžu být ještě hůř. A tak se budu snažit být stručná, protože všechen ten smích, odhodlané a lehce vystrašené pohledy před jezem, občasnou netrpělivost, povyk a zpěv na papír stejně přenést nemohu.

Pro účastníky kurzu začala „voda“ v neděli 3. června. Pro nás mnohem dříve. Po objetí všech kempů a ujištění se, že naše zlatíčka budou mít veškerý důležitý servis a nákupu svačin nás čekal ten nejdůležitější úkol - neustálé sledování předpovědi počasí a zaříkávání, aby to ještě chvíli vydrželo. A asi nám to šlo dobře, protože během těch čtyř dnů jsme na obloze spatřili jen pár mráčků a teploty vybízely ke koupání.

V neděli v podvečer nás všechny čekala zdravotní přednáška o první pomoci, za kterou moc děkujeme žákům Zuzce Plačkové, Matěji Kocovi, Matyáši Kunovi z 5. B, Majdě Jirkovské a paní učitelce Pavlíně Jirkovské, že obětovali svůj volný čas a dorazili za námi. Zapojili jsme se všichni a dozvěděli se mnoho informací. Nejvíce si však vážíme toho, že si své znalosti předávají děti mezi sebou, a to klidně i mladší starším.

Po přednášce byli vodáci seznámeni s pravidly Berounského bobříka, který probíhal po celou dobu kurzu, a začal stavěním stanu na čas. Tady jsme zažili opravdu mnoho legrace a i přihlížející rodiče se velmi pobavili. Pak už však přišel čas na pár písniček s kytarou a hurá do spacáku. A i když některým trvalo trochu déle usnout, ať už to bylo nedočkavostí, kvákajícími žábami, nebo prostě nutkáním sdílet svoje myšlenky, ráno jsme se všichni probudili natěšení na to, až konečně nasedneme do kanoí a vyrazíme.

Tomu však předcházelo sbalení, královská snídaně včetně dortu a proškolení od instruktorů. Po nahupkání do lodiček jsme plni očekávání koukali, kdo se vyklopí jako první. Musíme však přiznat, že nám spadly brady a po prvních několika kilometrech ještě více, protože všichni jeli jako by už na vodě byli nejméně týden. Navíc i svůj první jez všichni zvládli na jedničku. A i když došlo k jedné gentlemanské výměně posádek, všichni spokojeně pádlovali a my museli občas opravdu máknout, abychom se vyhnuli jejich cákajícím nájezdům. Zhruba osmikilometrová cesta z Tříman na Zvíkovec tedy celkem utekla a všichni se stačili v tábořišti vykoupat. Po další disciplíně Berounského bobříka, která spočívala v zakreslování do slepé mapy a kvízu první pomoci, jsme si ukázali různé druhy ohňů a jeden hned rozdělali, opekli buřty a dlouho zpívali s kytarou.

V úterý se účastnici kurzu přenesli o 30 let zpátky v čase a stali se pionýry. Prožili klasickou rozcvičku a někteří opravdu přibalili do batůžku bílá trička a modré či červené trenky. Po snídani nás čekal nejkratší úsek ze všech dnů a tak jsme během těch 5 kilometrů do Skryj hráli nejhrůznější hry. Protože jsme opět dorazili do kempu brzy, po obědě jsme se vydali na procházku na Skryjská jezírka. Po návratu jsme pokračovali v „pionýrském dnu“ a ukázali si různé druhy uzlů, morseovku a poznávačku rostlin a ptáků. Pak už se jen v kotlíku uvařila gulášovka a společně jsme si povídali u ohně.

Ve středu nás čekal nejdelší úsek, ale naši vodáci už jeli opravdu zkušeně, takže jsme do Roztok dorazili tak akorát na pozdní obídek. Lodě jsme vraceli neradi a s instruktory se loučili s pocitem, že všechno moc rychle uteklo.

Shrňme si to ještě v číslech. Vodáckého kurzu se účastnilo 19 žáků, 2 učitelé, 2 instruktoři a 1 pes Barney. Tábořili jsme ve 3 kempech, ujeli jsme 27, 4 km a sjeli 4 jezy. Vyklopily se 4 lodě (z toho jedna několikrát), na jezu ani jedna a hlásíme jedno ošetření odřené dlaně. Počet opálených obličejů, mokrých zadnic a nadšených tváří: 21.

Děkujeme všem účastníkům za jejich úsměvy a odhodlání, instruktorům A.S.K. Berounka a ještě jednou našim zdravotníkům. Obrovské dík ale patří panu Karlu Císařovi za odvoz věcí, jeho neustálý optimismus, kterým nakazil ostatní, a neuvěřitelnou ochotu. Bez tohohle všeho by to nikdy nebylo tak skvělé.

A na konci jen vyvstává otázka: Zahájili jsme na Jedničce novou tradici?

Fotky